Sáhnu a čtu

Dost bylo těch severských detektivek, na Nesba jsem stále nesebral dost sil, tak jsem se poohlédl jinam; do Británie… no jo, je to sice na mapě jen kousek, ale je to jiný. Má to spád, žádný zbytečný násilný odbočky; takový dobrý, napínavý, uvěřitelný thrilleřík, možná je to tím, že David Raker není policista ani detektiv s „povolením zábíjet“, ale jen bývalý novinář s citem pro detaily při pátraní po zmizelých osobách.

Hned na začátku jsem se musel mrknout na net proč má kniha tak vysoký hodnocení, když to působí zezačátku tak složitě a ejhle, kniha navazuje na triologii Gríša (ne dějem, jen prostředím), takže autorka nás rovnou háže do vody svého vyfabulováného světa dětí s chováním dospělých a neobtěžovala se ani moc s nápadem, mrkla, co se dobře prodává a smíchala Společenstvo prstenu, Dannyho parťáky, Misson impossible atd. a vylezlo jí Šest vran. Je to dobře čtivé, ostatně jako teď jsou všechny současné knihy, osnova vychytaná (podle mě nato používají společný AI softík). Ale k***a proč nikde není upozornění, že je to první díl?!

Po delší době (musel jsem přelouskat celýho Joona Linnu) tu mám zas nový objev a pro změnu zase sérii severských detektivek, tentokráte z Dánska. Joonu nahradil Karl Mørck a už to není takový superman, ale… raději zkopíruju příspěvek z jednoho fóra, protože sám bych to líp nenapsal:

„Carl Morck je další zachmuřenej krutopřísnej detektiv, kterej má v obličeji vepsanou všechnu bolest světa, je jako brácha Wallandera nebo Harryho Hola. S šíleným výrazem připomínající důchodce uprostřed slev „znáte z letáku“ pobíhá po severním Dánsku a hledá spravedlnost. Tihle na práškách závislí vyšetřovatelé v permanentní depresi jsou stejně nejlepší.“

Velice dobrá kniha. Paradaxně k tomu, že se jedná o lehce postapokalyptické scifi z nedaleké budoucnosti, si užijeme při čtení pěknou porci nostalgického sentimetu z éry přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, kdy se v domácnostech začaly objevovat první počítače a potažmo s nimi se „rukuvruce“ domestikovali i počítačové hry, kdy hudbu táhli ti, co uměli hrát či zpívat (teda aspoň ve světě, tady tomu tenkrát vládli Dejvidové a jiné srač*oindní hvězdičky Janečkovic mafie), kdy filmy dělali herci, ne efekty a především autor má na toto období zřejmě moc fajne vzpomínky.
Děj je jednoduchý, většinou se odehrávájící ve virtuální realitě OASIS, do které jeden z autorů po způsobu známeho zapracovávání tzv „easter egg“ do her, ukryl svoje dědictí.
…a pokud někdo viděl film, tak si může RPO klidně přečíst, protože podoba s knihou je velice malá, defakto si Spielberg vypůjčil jen námět a jména.

Opět audiokniha, opět klasika, opět návrat k tomu co jsem kdysi dávno četl, opět spokojenost. Z Orwella mě mrazilo i tenkrát, a to když si uvědomím, že to napsal v době našeho „Vítězného“ února…
A možná to byla právě tato kniha, kterou jako základní studijní materiál použily pro inspiraci tehdejší represivní složky komančofilního režimu, protože to k dokonalosti dovedené ovládání stáda muselo mít na svědomí nejedny promáčené trenky řady tehdejších našich mecenášů.

Milénium 01-05 je vlastně komplet pěti knih kriminální severské série o nakladatelstí „Milénium“.
Už jsem to tady nakousl, Milénium je od Larssona dobrej počin. V první knize (Muži, kteří nenávidí ženy) nás vtáhne do života hlavních protagonistů, že jsou téměř součástí rodiny a jentakabyseneřeklo vedle toho rozvine malý detektivní příběh, který zpočátku bereme na vědomí a pozvolna, nenápadně se do něj noříme a noříme a noříme… a paradoxně čím více se dozvídáme, tím více je mysterióznější a rozrůstá do monstrózních rozměrů. Viděl jsem i film a tam, kde to ve filmu působí prázdně, to v knize je naopak napínavé. Ano, za první díl klobouk dolů, hodně povedené, čtivé a chytlavé.
V pokračováních knihy, a to v Larssonových (Dívka, která si hrála s ohněm a Dívka, která kopla do vosího hnízda) a po jeho smrti i Lagercrantzových (Dívka v pavoučí síti a Muž, který hledal svůj stín) je použita defakto stejná šablona pro hlavní příběh a jeho gradaci jako v úvodní knize, což samozřejmě není na škodu, naopak, co je dobré nato se nesahá. Ale nemohu se zbavit pocitu, že cosi schází, takovéto kouzlo první knihy, to ztotožnění se s hrdinou, to jak je vlastní příběh postaven nad osudy hlavních postav knihy. Tady už se bohužel počítá s tím, že všichni víme kdo a co jsou zač hackerka Lisbeth Salanderová či novinář Mikael Blomkvist a tak, příběh čteme spíše z role nestranného a nezaujatého pozorovatele, který sympatizuje s hrdiny jen z nostalgie k první knize, což se Stiegovi povedlo, protože po „Mužích, kteří nenávidí ženy“ máme hrdiny zaháčkovany tak hluboko, že vzniká závislost číst další díly…

Jo, King je king. Buší do toho od začátku do konce a vůbec nevadí, že kopule slouží jen jako berlička k politickému románu a čtenář dychtící po sci-fi je donucen hltat příběh ospalého městečka, které se ocitlo v nedobrovolné separaci.
Na malých příbězích nečekaně velkého množství hrdinů ukazuje, jaký vlastně charakter v kom dříme, když je postaven do konfontace s atmosférou plnou obav a nejistot a depresivní bezmoci nebo naopak opojné nekotrolovatelné moci. A naštěstí klaďasi jsou klaďasi, záporáci záporáci a ovce jsou ovce, protože občas je v těch jménech pěknej guláš… Teda kromě armády za kopulí, na tu má pod kopulí každý jiný názor, já si na ni taky svůj názor udělal už podle pokusů prorazit kopuli, i když mají představu co je vlastně kopule zač, tak na ní jdou způsoby, jaké prostě moje technická duše nepochopila, ale ono Kingovi o to ani tak v této knize nešlo, on spíš napsal dvojku k „Pánu Much“ od Goldinga.

Tentokrát jsem sáhl po něčem, co by mi trochu připomnělo původní Lisbeth Salanderovou, tedy takovou jakou ji stvořil Larsson a jejíž postavu pak postupně v pokračováních Milénia degradoval na úkor děje, na což bohužel navázal i Lagercrantz (tímto vlastně máme dvě recenze v jednom, nekupteto :-P).

Tuesday nakonec Liz nenahradila, byť nakonci snad jen chyběla věta, že podobnost s jinými postavami je čistě náhodná, ale i tak mě tento drsný thrilleřík bavil. Pěkně svižně to odsýpalo, ne protože je to psané písmenkama velikosti jako ve slabikáři, ale protože styl připomíná skládání puzzle neznámého obrázku a děj je přesně v duchu a kadenci Fanánkovy Pijánovky: „Láďa nosí ve svym srdci příběh černej, jako krtci, plnej zrady, krve, pěstí, závisti a nenávisti, jeho příběh je tak krutej, že je ze všech nejkrutější, že ho Láďa nosí v sobě a zemře s nim ve svým hrobě.“, čímž vlastně dávno předtím, než to mohl číst, napsal přesnou recenzi za mě.

Víceméně z nostalgie jsem tuto knihu vytáhl z police vyřazených knih v jedné nemocnici. Teda spíš miniknihu, ale co jí chybí na počtu stránek, to dohoní na množství informací z různých oborů a aby člověk v knize vše pochopil musí být lékař, mikrobiolog, IT technik, historik, etc. nebo Jára Cimrman. A právě proto si myslím, že jsem si tu knihu už  moc nepamatoval, protože jsem ji četl v době se znalostma v těchto oborech velice omezenýma a děj knihy je tak dynamický, že bez právě oněch souvislostí s chápáním podávaných informací, je to taková tuctová sci-fi beletrie.

Jako nato, že první vydání knihy bylo už v roce 1969 klobouk dolů před některými informacemi. Např. popis funkcionality mainframů jako předchůdců terminálových serverů, to jsem před těmi cca dvaceti lety prostě nemohl vstřebat a ta mikrobiologie, no ještěže jí mám 2 semestry a existuje google. Právě tohle dodalo knize další rozměr a s již dříve zmíněnou akcelerující dynamikou děje, kdy člověk otočením poslední stránky nedokáže ubrzdit setrvačnost a hledá další stránky, mohu knihu za sebe k přečtení jen doporučit.

Nejsem čtenář špionážních thrillerů. Mám ráda beletrii. Po této knize sem sáhla takřka omylem. Hledala sem něco o pár stránkách s pořádným příběhem.

První stránkou jsem byla vtažena do děje. Děj knihy mě držel v napětí až do poslední stránky. Celou dobu sem si říkala, že snad není možné, aby takovou akci spustila jedna knižní inventura.

resumé: 100%. vřele doporučuji.

6 dnu kondora