Sáhnu a čtu

Vatikán měl vědce chytřejšího než Einstein a podle jeho poznámek, které se po něm dochovaly, si vyrobil stroj času… jako scifi OK, ale podle skutečné události?
Kniha má úžasný potenciál, námět je opravdu skvělý, nastíněné intriky perfektní, prostředí přímo volající určitým tajemnem, ale nějak si nemohu pomoci, po přečtení ve mně zůstal pocit něčeho nedotaženého, až (omlouvám se autorovi) odbytého, nevyužitého porenciálu. I přes tento můj pocit, že se materiál dal více rozvíjet, knihu doporučuji
(Pozn. proč zas ty klišé? proč jako Vatikán nechá vyjednávat v bilaterální dohodě, defakto o své existenci, nějakou mladou čerstě vystudovanou práskačku Mossadu? Irénko, proč?)

Enderovu hru jsem už viděl poměrně dávno v televizi a pamatoval jsem si, že tam byl překvapivý závěr, u kterého jsem si ale ani nebyl jistý, jestli jsem ho pochopil správně  a tak jsem si říkal, že nebude špatné podívat se na ten samý příběh  jinýma očima. Náhodou se mi dostala toiž do rukou tato kniha, které není pokračovaním Enderovy hry, ale vyprávěním toho samého, jen z pohledu jiné osoby a jelikož jsem si ani děj, ani postavu Fazolka nevybavoval, tak jsem svým způsobem začínal od začátku. A přiznám se, tak mě to vtáhlo, že jsem si připadal chvílemi jak Bastien z Nekonečného příběhu
…no a teď si jdu stáhnout pro připomenutí Enderovu hru a podívat se po pokračování této knihy (Hegemonův stín)

Čekal jsem slušnou přípravu Crichtona a spustu technických podrobností na IT z retropohledu před 50ti lety. A ano precizní příprava tam byla, Michael opět nezklamal, jen bohužel z pohledu medicínského, takže samý „odborný lékařský pindy“… Děj mi taky moc nesedl, po přečtení mi zůstalo v hlavě poměrně hodně otázek, na které měla asi kniha odpovědět, možná, že jsem měl ale spíš skripta z oboru neurologie v obálce knihy a ne scifi román z obálky.

Artemis je název měsíčního městečka a také název knihy, která je takovým lehčím odvarem předchozího Andyho Marťana, je to určitě dobrá sci-fi oddychovka s jednoduchým rádobynapínavým příběhem z osídleného Měsíce prokládaná velmi pěknými technickými postřehy rozdílů života na Měsíci.

Velice dobrá kniha. Paradaxně k tomu, že se jedná o lehce postapokalyptické scifi z nedaleké budoucnosti, si užijeme při čtení pěknou porci nostalgického sentimetu z éry přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, kdy se v domácnostech začaly objevovat první počítače a potažmo s nimi se „rukuvruce“ domestikovali i počítačové hry, kdy hudbu táhli ti, co uměli hrát či zpívat (teda aspoň ve světě, tady tomu tenkrát vládli Dejvidové a jiné srač*oindní hvězdičky Janečkovic mafie), kdy filmy dělali herci, ne efekty a především autor má na toto období zřejmě moc fajne vzpomínky.
Děj je jednoduchý, většinou se odehrávájící ve virtuální realitě OASIS, do které jeden z autorů po způsobu známeho zapracovávání tzv „easter egg“ do her, ukryl svoje dědictí.
…a pokud někdo viděl film, tak si může RPO klidně přečíst, protože podoba s knihou je velice malá, defakto si Spielberg vypůjčil jen námět a jména.

Jo, King je king. Buší do toho od začátku do konce a vůbec nevadí, že kopule slouží jen jako berlička k politickému románu a čtenář dychtící po sci-fi je donucen hltat příběh ospalého městečka, které se ocitlo v nedobrovolné separaci.
Na malých příbězích nečekaně velkého množství hrdinů ukazuje, jaký vlastně charakter v kom dříme, když je postaven do konfontace s atmosférou plnou obav a nejistot a depresivní bezmoci nebo naopak opojné nekotrolovatelné moci. A naštěstí klaďasi jsou klaďasi, záporáci záporáci a ovce jsou ovce, protože občas je v těch jménech pěknej guláš… Teda kromě armády za kopulí, na tu má pod kopulí každý jiný názor, já si na ni taky svůj názor udělal už podle pokusů prorazit kopuli, i když mají představu co je vlastně kopule zač, tak na ní jdou způsoby, jaké prostě moje technická duše nepochopila, ale ono Kingovi o to ani tak v této knize nešlo, on spíš napsal dvojku k „Pánu Much“ od Goldinga.

Víceméně z nostalgie jsem tuto knihu vytáhl z police vyřazených knih v jedné nemocnici. Teda spíš miniknihu, ale co jí chybí na počtu stránek, to dohoní na množství informací z různých oborů a aby člověk v knize vše pochopil musí být lékař, mikrobiolog, IT technik, historik, etc. nebo Jára Cimrman. A právě proto si myslím, že jsem si tu knihu už  moc nepamatoval, protože jsem ji četl v době se znalostma v těchto oborech velice omezenýma a děj knihy je tak dynamický, že bez právě oněch souvislostí s chápáním podávaných informací, je to taková tuctová sci-fi beletrie.

Jako nato, že první vydání knihy bylo už v roce 1969 klobouk dolů před některými informacemi. Např. popis funkcionality mainframů jako předchůdců terminálových serverů, to jsem před těmi cca dvaceti lety prostě nemohl vstřebat a ta mikrobiologie, no ještěže jí mám 2 semestry a existuje google. Právě tohle dodalo knize další rozměr a s již dříve zmíněnou akcelerující dynamikou děje, kdy člověk otočením poslední stránky nedokáže ubrzdit setrvačnost a hledá další stránky, mohu knihu za sebe k přečtení jen doporučit.

Velmi pěkné sci-fi čtení od osvědčeného ruského autora (spoluautor jedné z Hlídek s S. Lukjaněnkem).
Děje se odehrává v budoucnosti, kdy svět ovládají technické věci s vnitřním zdrojem síly – techniky. Lidi si je pouze ochočují pro vlastní potřebu. Ti kteří ovládají umění ochočování techniky jsou trochu mimo společnost jakoby nad. V průběhu děje se začíná v napínavém vyprávění rýsovat pomalu nový velký technik – který vnese to zavedeného pořádku svěží změnu. Díky němu lidé pomalu začnou přebírat vládu….

….

Podobně jako v Lukjaněkových „Hlídkách“ se hezky mísí náš známý svět s tím sci-fi vysněným. Mohu jen doporučit.