Trochu zklamání, nato jak tenhle bestseller všichni opěvují. Trochu víc zklamání. Zklamání…
Dočetl jsem to jen proto, že to relativně mělo spád a byl jsem zvědav, jestli autorka přes všechna ta klišé a nesmyslné odbočky (některé ani nestihla dotáhnout) bude mít koule na nějaký fakt překvapivý závěr. A ani tady bohužel nezklamala, jak to bylo průhledné od startu (čím ostetativněji někoho neřešíme, tím je větší pravděpodobnost, že to bude právě on) tak to taky dopadlo. To to k***a nemohla udělat třeba fakt ta notorička?! Njn, nemohla, protože jde evidentně o autorčino alter ego.
Co dodat, vzhledem k prodejnosti a superlativnímu hodnocení asi už čtou jen ženy, protože těm se to zřejmě muselo líbit. Bylo to tak na úrovni duchaplnosti seriálu „Sex ve městě“, při kterém jsem se jednou probudil a nemaje sílu najít TV ovladač jsem nevěřícně zíral na nudný, paradoxně k názvu zcela asexuální seriál s ještě nudnějšími dialogy jakýchsi nudících se feministek, bohajeho jak rád jsem se přinutil najít to DO a stisknout červený tlačítko!
Paula Hawkins – Dívka ve vlaku (2015)
Duben 6th, 2018 § Komentáře nejsou povoleny § permalink
David Lagercrantz – Přiznání Alana Turinga (2009)
Březen 28th, 2018 § Komentáře nejsou povoleny § permalink
Alan Turing? Kde já to jen slyšel… Přiznám se, že jsem si to nebyl schopen vůbec vybavit, přestože jsem věděl, že to jméno znám. Ale říkám si: „Schválně, kdy mi to naskočí, nebudu to gůglit“. A tak jsem se do této knihy začetl, po trochu kostrbatém začátku, začaly padat výrazy z matematiky, logiky ve spojení s jakousi sebevraždou homosexuála, čímž bylo okamžitě jasno. Enigma!.
Podle mého názoru to autor schválně postavil jako detektivní příběh, aby to jednak nepůsobilo moc jako strohý životopis a také aby nebylo na humanitnější čtenáře té matematiky přespříliš. Podle mě od Lagercrantze velmi dobře odvedená práce jak po spisovatelské, tak po faktické stránce stojící určitě za přečtení.
Petri Sarjanen – Bílá smrt (2015)
Leden 29th, 2018 § Komentáře nejsou povoleny § permalink
Životopisný příběh finského odstřelovače Sima Häyhäho z doby zimní války s Ruskem v roce 1939.
Po stránce čitelnosti je to i pro toho kdo má rád military maličko tužší sousto. Nejlepší jsou tak 3 kapitaly, kde jsou podrobně popsány boje a způsob jakým odstřelovač lividuje rusáky a nakonec je těžce raněn. Napadení Finska Sovětským svazem v roce 1939, tzv. Zimní válka, nebylo v učebních osnovách v době kdy já měl dejepis, takže takhle je to pro mě dobré zaplnění mezer.
Právě zima 1939 / 1940 byla jedna z nejkrutějších a z knihy úplně vane příšerný mráz.
Jak to shrnout ? Kdo má rád knihy z 2.sv. války tak ať si to přelouská pro ty druhé to není.
Terry Pratchett – Barva kouzel (1993)
Leden 11th, 2018 § Komentáře nejsou povoleny § permalink
Za oktarínou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, je rybní… ehm Zeměplocha, placka plující vesmírem na hřebetě želvy Velké A’Tuin podepřená čtyřmi slony. Úžasná Zeměplocha.
Na ní se odehrávají příběhy vyfantazírované Terry Pratchettem, u kterého je jednoznačně vidět, že materiál, jímž ho jeho osobní dealer zásobuje, je opravdu kvalitní a žádný šaman ze Zeměplochy by ho nepozřel dřív, dokud by se za jednu nohu nepřivázal k nějakému velkému balvanu. :-).
Nejde anitak o kvalitní čtení, naopak děj je ve vyprávění servírován trochu infantilně, ale u Terryho jde spíše originální a vtipné nápady a pohledy na zeměplošský svět skrze oči postav, v této knize konkrétně skrze nedostudovaného kouzelníka Mrakoplaše s jedním kouzlem v hlavě, o kterém se ani neví co způsobí, či Dvoukvítka; „turisty“ (přičemž Mrakoplaš v překladu slovo turista považoval za ekvivalent slova „idiot“) a jeho Zavazadla s nepřátelský pohledem, kde je až neuvěřitelné, jak hrozivě se dokáže zatvářit jeden klíčový otvor a několik děr po sucích. 
a velké spousty dalších postav, které se v ději objeví a nechybí mezi nimi ani parodie na některé známé postavy knih.
Už jen dodám, že je pak potřeba přečíst i knihu Lehké fantastično, což je pokračování Barvy kouzel. A pak samozřejmě dle libosti je možno se pustit i ostatních knih, které nenavazují a vystupují zde i jiní hrdninové… (více)
s dovolením jsem si při psaní vypůjčil obraty z knihy, protože líp jak Honza Kantůrek bych to nevymyslel
Stieg Larsson (David Lagercrantz) – Milénium 01-05 (2008-2017)
Říjen 25th, 2017 § Komentáře nejsou povoleny § permalink
Milénium 01-05 je vlastně komplet pěti knih kriminální severské série o nakladatelstí „Milénium“.
Už jsem to tady nakousl, Milénium je od Larssona dobrej počin. V první knize (Muži, kteří nenávidí ženy) nás vtáhne do života hlavních protagonistů, že jsou téměř součástí rodiny a jentakabyseneřeklo vedle toho rozvine malý detektivní příběh, který zpočátku bereme na vědomí a pozvolna, nenápadně se do něj noříme a noříme a noříme… a paradoxně čím více se dozvídáme, tím více je mysterióznější a rozrůstá do monstrózních rozměrů. Viděl jsem i film a tam, kde to ve filmu působí prázdně, to v knize je naopak napínavé. Ano, za první díl klobouk dolů, hodně povedené, čtivé a chytlavé.
V pokračováních knihy, a to v Larssonových (Dívka, která si hrála s ohněm a Dívka, která kopla do vosího hnízda) a po jeho smrti i Lagercrantzových (Dívka v pavoučí síti a Muž, který hledal svůj stín) je použita defakto stejná šablona pro hlavní příběh a jeho gradaci jako v úvodní knize, což samozřejmě není na škodu, naopak, co je dobré nato se nesahá. Ale nemohu se zbavit pocitu, že cosi schází, takovéto kouzlo první knihy, to ztotožnění se s hrdinou, to jak je vlastní příběh postaven nad osudy hlavních postav knihy. Tady už se bohužel počítá s tím, že všichni víme kdo a co jsou zač hackerka Lisbeth Salanderová či novinář Mikael Blomkvist a tak, příběh čteme spíše z role nestranného a nezaujatého pozorovatele, který sympatizuje s hrdiny jen z nostalgie k první knize, což se Stiegovi povedlo, protože po „Mužích, kteří nenávidí ženy“ máme hrdiny zaháčkovany tak hluboko, že vzniká závislost číst další díly…
Robert Fulghum – Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce (2003)
Září 21st, 2017 § Komentáře nejsou povoleny § permalink
Začnu od konce: „Knihu nedoporučuji!“, na knize by mělo být viditelně umístěno varování před škodlivým a ideologickým obsahem stejně jako na krabičkách cigaret. Kniha je až protitivně milá a na zdánlivě malých všedních radostech v krátkých nenáročných povídkách buší v meziřádcích cílevědomě do podvědomí čtenáře a snaží se z něj udělat další tupou farní ovečku. Fakt pozor po přečtení máte pocit, že ta církev je vlastně fajn spolek, ježišmarjá, kde už společnost mohla být, kdyby tohle tmářství a demagogie neovliňovalo chod dějin… 
Stephen King – Pod kupolí (2009)
Srpen 11th, 2017 § Komentáře nejsou povoleny § permalink
Jo, King je king. Buší do toho od začátku do konce a vůbec nevadí, že kopule slouží jen jako berlička k politickému románu a čtenář dychtící po sci-fi je donucen hltat příběh ospalého městečka, které se ocitlo v nedobrovolné separaci.
Na malých příbězích nečekaně velkého množství hrdinů ukazuje, jaký vlastně charakter v kom dříme, když je postaven do konfontace s atmosférou plnou obav a nejistot a depresivní bezmoci nebo naopak opojné nekotrolovatelné moci. A naštěstí klaďasi jsou klaďasi, záporáci záporáci a ovce jsou ovce, protože občas je v těch jménech pěknej guláš… Teda kromě armády za kopulí, na tu má pod kopulí každý jiný názor, já si na ni taky svůj názor udělal už podle pokusů prorazit kopuli, i když mají představu co je vlastně kopule zač, tak na ní jdou způsoby, jaké prostě moje technická duše nepochopila, ale ono Kingovi o to ani tak v této knize nešlo, on spíš napsal dvojku k „Pánu Much“ od Goldinga.
Sophie Hannah – Vraždy s monogramem (2014)
Červenec 20th, 2017 § Komentáře nejsou povoleny § permalink
Nene, nespletl jsem se, ač jde o příběh Hercula Poirota, je to skutečně od jakési Sophie Hannah a ne od Agháty Christie, jejíž po(i)tomci souhlasili s vydáním.
Myslím, že čtenář vcelku rychle pozná toto parazitování na značce v křečovité snaze pořád tvrdit tento Poirot je jako od Aghaty, tenhle případ je jako od Aghaty na úkor ladného ponoření se do příběhu. A ani to nevrcholí obvyklým koncem, kdy Poirot ze všech udělá podezřelé, aby pak s jemu typickou mistrností odhalil pravého pachatele, ale končí to takovým tím koncem známým z většiny tuctových amerických filmů a pachatele ani nemusí odhalovat, protože ho všichni už stejně znají.
Nestrávil jsem ani nahrazení natvrdle-sympatického Jeppa ze Scotland Yardu jakýmsi nešťastníkem Catchpoolem, jehož hloupost a neschopnost je popisované těžkopádně a působí uměle, neuvěřitelně.
Když se však člověk oprostí od nabízejícího srovnání s Aghatinou tvorbou, pak jako slabší detektivka to ujde, ale kolik knih by asi milá Sophie prodala, kdyby se nesvezla na vlně popularity Aghatiny tvorby?
Stephen Williams – Dívka, která si říkala Tuesday (2016)
Červenec 12th, 2017 § Komentáře nejsou povoleny § permalink
Tentokrát jsem sáhl po něčem, co by mi trochu připomnělo původní Lisbeth Salanderovou, tedy takovou jakou ji stvořil Larsson a jejíž postavu pak postupně v pokračováních Milénia degradoval na úkor děje, na což bohužel navázal i Lagercrantz (tímto vlastně máme dvě recenze v jednom, nekupteto :-P).
Tuesday nakonec Liz nenahradila, byť nakonci snad jen chyběla věta, že podobnost s jinými postavami je čistě náhodná, ale i tak mě tento drsný thrilleřík bavil. Pěkně svižně to odsýpalo, ne protože je to psané písmenkama velikosti jako ve slabikáři, ale protože styl připomíná skládání puzzle neznámého obrázku a děj je přesně v duchu a kadenci Fanánkovy Pijánovky: „Láďa nosí ve svym srdci příběh černej, jako krtci, plnej zrady, krve, pěstí, závisti a nenávisti, jeho příběh je tak krutej, že je ze všech nejkrutější, že ho Láďa nosí v sobě a zemře s nim ve svým hrobě.“, čímž vlastně dávno předtím, než to mohl číst, napsal přesnou recenzi za mě.
Mika Waltari – Egypťan Sinuhet (1989)
Červenec 4th, 2017 § Komentáře nejsou povoleny § permalink
Po této knize jsem sáhl, až když se mě syn zeptal, kdo že to byl ten Sinuhet, o kterém zpívá v jedné písničce Jarda Nohavica a já mohl jen říct, že egypťan, a to i přesto, že jsme ji měli doma v knihovně. Ale když jsem se pak do knihy začetl, ani jsem moc nelitoval, že jsem snad poslední na světě, kdo ji nečetl, on ten Waltari byl zřejmě placen od stránky nebo od kila a na můj vkus toho opakování předchozího děje je přespříliš a až to budí pocit, že knihu čtu snad dvakrát a je nekonečná.
Čtenář se jednoduchou a velice čtivou formou dozví něco o starověkém Egyptě v dobrodružstvích či spíše životních pádech naivního Sinuheta, který se vždy nějak zvetil především díky sluhovi Kaptahovi, kvůli jehož postavě a „moudrům“ má smysl do knihy ještě někdy nahlédnout. A taky samozřejmě kvůli příhodě s NeferNeferNefer – nejkrásnější ze všech, jejíž jméno když vyslovíš, neodoláš, abys jej neopakoval dvakrát i třikrát.
Až se mě tedy příště někdo zeptá, kdo to byl ten Sinuhet, mohu teď už zasvěcené říct: „Neskutečnej blb a lékař se specializací otvírač lebek“
