Sáhnu a čtu

Alan Turing? Kde já to jen slyšel… Přiznám se, že jsem si to nebyl schopen vůbec vybavit, přestože jsem věděl, že to jméno znám. Ale říkám si: „Schválně, kdy mi to naskočí, nebudu to gůglit“. A tak jsem se do této knihy začetl, po trochu kostrbatém začátku, začaly padat výrazy z matematiky, logiky ve spojení s jakousi sebevraždou homosexuála, čímž bylo okamžitě jasno. Enigma!.
Podle mého názoru to autor schválně postavil jako detektivní příběh, aby to jednak nepůsobilo moc jako strohý životopis a také aby nebylo na humanitnější čtenáře té matematiky přespříliš. Podle mě od Lagercrantze velmi dobře odvedená práce jak po spisovatelské, tak po faktické stránce stojící určitě za přečtení.

Za oktarínou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, je rybní… ehm Zeměplocha, placka plující vesmírem na hřebetě želvy Velké A’Tuin podepřená čtyřmi slony. Úžasná Zeměplocha.
Na ní se odehrávají příběhy vyfantazírované Terry Pratchettem, u kterého je jednoznačně vidět, že materiál, jímž ho jeho osobní dealer zásobuje, je opravdu kvalitní a žádný šaman ze Zeměplochy by ho nepozřel dřív, dokud by se za jednu nohu nepřivázal k nějakému velkému balvanu. :-).
Nejde anitak o kvalitní čtení, naopak děj je ve vyprávění servírován trochu infantilně, ale u Terryho jde spíše originální a vtipné nápady a pohledy na zeměplošský svět skrze oči postav, v této knize konkrétně skrze nedostudovaného kouzelníka Mrakoplaše s jedním kouzlem v hlavě, o kterém se ani neví co způsobí, či Dvoukvítka; „turisty“ (přičemž Mrakoplaš v překladu slovo turista považoval za ekvivalent slova „idiot“) a jeho Zavazadla s nepřátelský pohledem, kde je až neuvěřitelné, jak hrozivě se dokáže zatvářit jeden klíčový otvor a několik děr po sucích. a velké spousty dalších postav, které se v ději objeví a nechybí mezi nimi ani parodie na některé známé postavy knih.
Už jen dodám, že je pak potřeba přečíst i knihu Lehké fantastično, což je pokračování Barvy kouzel. A pak samozřejmě dle libosti je možno se pustit i ostatních knih, které nenavazují a vystupují zde i jiní hrdninové… (více)

s dovolením jsem si při psaní vypůjčil obraty z knihy, protože líp jak Honza Kantůrek bych to nevymyslel

Milénium 01-05 je vlastně komplet pěti knih kriminální severské série o nakladatelstí „Milénium“.
Už jsem to tady nakousl, Milénium je od Larssona dobrej počin. V první knize (Muži, kteří nenávidí ženy) nás vtáhne do života hlavních protagonistů, že jsou téměř součástí rodiny a jentakabyseneřeklo vedle toho rozvine malý detektivní příběh, který zpočátku bereme na vědomí a pozvolna, nenápadně se do něj noříme a noříme a noříme… a paradoxně čím více se dozvídáme, tím více je mysterióznější a rozrůstá do monstrózních rozměrů. Viděl jsem i film a tam, kde to ve filmu působí prázdně, to v knize je naopak napínavé. Ano, za první díl klobouk dolů, hodně povedené, čtivé a chytlavé.
V pokračováních knihy, a to v Larssonových (Dívka, která si hrála s ohněm a Dívka, která kopla do vosího hnízda) a po jeho smrti i Lagercrantzových (Dívka v pavoučí síti a Muž, který hledal svůj stín) je použita defakto stejná šablona pro hlavní příběh a jeho gradaci jako v úvodní knize, což samozřejmě není na škodu, naopak, co je dobré nato se nesahá. Ale nemohu se zbavit pocitu, že cosi schází, takovéto kouzlo první knihy, to ztotožnění se s hrdinou, to jak je vlastní příběh postaven nad osudy hlavních postav knihy. Tady už se bohužel počítá s tím, že všichni víme kdo a co jsou zač hackerka Lisbeth Salanderová či novinář Mikael Blomkvist a tak, příběh čteme spíše z role nestranného a nezaujatého pozorovatele, který sympatizuje s hrdiny jen z nostalgie k první knize, což se Stiegovi povedlo, protože po „Mužích, kteří nenávidí ženy“ máme hrdiny zaháčkovany tak hluboko, že vzniká závislost číst další díly…

Začnu od konce: „Knihu nedoporučuji!“, na knize by mělo být viditelně umístěno varování před škodlivým a ideologickým obsahem stejně jako na krabičkách cigaret. Kniha je až protitivně milá a na zdánlivě malých všedních radostech v krátkých nenáročných povídkách buší v meziřádcích cílevědomě do podvědomí čtenáře a snaží se z něj udělat další tupou farní ovečku. Fakt pozor po přečtení máte pocit, že ta církev je vlastně fajn spolek, ježišmarjá, kde už společnost mohla být, kdyby tohle tmářství a demagogie neovliňovalo chod dějin…

Jo, King je king. Buší do toho od začátku do konce a vůbec nevadí, že kopule slouží jen jako berlička k politickému románu a čtenář dychtící po sci-fi je donucen hltat příběh ospalého městečka, které se ocitlo v nedobrovolné separaci.
Na malých příbězích nečekaně velkého množství hrdinů ukazuje, jaký vlastně charakter v kom dříme, když je postaven do konfontace s atmosférou plnou obav a nejistot a depresivní bezmoci nebo naopak opojné nekotrolovatelné moci. A naštěstí klaďasi jsou klaďasi, záporáci záporáci a ovce jsou ovce, protože občas je v těch jménech pěknej guláš… Teda kromě armády za kopulí, na tu má pod kopulí každý jiný názor, já si na ni taky svůj názor udělal už podle pokusů prorazit kopuli, i když mají představu co je vlastně kopule zač, tak na ní jdou způsoby, jaké prostě moje technická duše nepochopila, ale ono Kingovi o to ani tak v této knize nešlo, on spíš napsal dvojku k „Pánu Much“ od Goldinga.

Nene, nespletl jsem se, ač jde o příběh Hercula Poirota, je to skutečně od jakési Sophie Hannah a ne od Agháty Christie, jejíž po(i)tomci souhlasili s vydáním.

Myslím, že čtenář vcelku rychle pozná toto parazitování na značce v křečovité snaze pořád tvrdit tento Poirot je jako od Aghaty, tenhle případ je jako od Aghaty na úkor ladného ponoření se do příběhu. A ani to nevrcholí obvyklým koncem, kdy Poirot ze všech udělá podezřelé, aby pak s jemu typickou mistrností odhalil pravého pachatele, ale končí to takovým tím koncem známým z většiny tuctových amerických filmů a pachatele ani nemusí odhalovat, protože ho všichni už stejně znají.
Nestrávil jsem ani nahrazení natvrdle-sympatického Jeppa ze Scotland Yardu jakýmsi nešťastníkem Catchpoolem, jehož hloupost a neschopnost je popisované těžkopádně a působí uměle, neuvěřitelně.

Když se však člověk oprostí od nabízejícího srovnání s Aghatinou tvorbou, pak jako slabší detektivka to ujde, ale kolik knih by asi milá Sophie prodala, kdyby se nesvezla na vlně popularity Aghatiny tvorby?

Tentokrát jsem sáhl po něčem, co by mi trochu připomnělo původní Lisbeth Salanderovou, tedy takovou jakou ji stvořil Larsson a jejíž postavu pak postupně v pokračováních Milénia degradoval na úkor děje, na což bohužel navázal i Lagercrantz (tímto vlastně máme dvě recenze v jednom, nekupteto :-P).

Tuesday nakonec Liz nenahradila, byť nakonci snad jen chyběla věta, že podobnost s jinými postavami je čistě náhodná, ale i tak mě tento drsný thrilleřík bavil. Pěkně svižně to odsýpalo, ne protože je to psané písmenkama velikosti jako ve slabikáři, ale protože styl připomíná skládání puzzle neznámého obrázku a děj je přesně v duchu a kadenci Fanánkovy Pijánovky: „Láďa nosí ve svym srdci příběh černej, jako krtci, plnej zrady, krve, pěstí, závisti a nenávisti, jeho příběh je tak krutej, že je ze všech nejkrutější, že ho Láďa nosí v sobě a zemře s nim ve svým hrobě.“, čímž vlastně dávno předtím, než to mohl číst, napsal přesnou recenzi za mě.

Po této knize jsem sáhl, až když se mě syn zeptal, kdo že to byl ten Sinuhet, o kterém zpívá v jedné písničce Jarda Nohavica a já mohl jen říct, že egypťan, a to i přesto, že jsme ji měli doma v knihovně. Ale když jsem se pak do knihy začetl, ani jsem moc nelitoval, že jsem snad poslední na světě, kdo ji nečetl, on ten Waltari byl zřejmě placen od stránky nebo od kila a na můj vkus toho opakování předchozího děje je přespříliš a až to budí pocit, že knihu čtu snad dvakrát a je nekonečná.

Čtenář se jednoduchou a velice čtivou formou dozví něco o starověkém Egyptě v dobrodružstvích či spíše životních pádech naivního Sinuheta, který se vždy nějak zvetil především díky sluhovi Kaptahovi, kvůli jehož postavě a „moudrům“ má smysl do knihy ještě někdy nahlédnout. A taky samozřejmě kvůli příhodě s NeferNeferNefer – nejkrásnější ze všech, jejíž jméno když vyslovíš, neodoláš, abys jej neopakoval dvakrát i třikrát.

Až se mě tedy příště někdo zeptá, kdo to byl ten Sinuhet, mohu teď už zasvěcené říct: „Neskutečnej blb a lékař se specializací otvírač lebek“

Víceméně z nostalgie jsem tuto knihu vytáhl z police vyřazených knih v jedné nemocnici. Teda spíš miniknihu, ale co jí chybí na počtu stránek, to dohoní na množství informací z různých oborů a aby člověk v knize vše pochopil musí být lékař, mikrobiolog, IT technik, historik, etc. nebo Jára Cimrman. A právě proto si myslím, že jsem si tu knihu už  moc nepamatoval, protože jsem ji četl v době se znalostma v těchto oborech velice omezenýma a děj knihy je tak dynamický, že bez právě oněch souvislostí s chápáním podávaných informací, je to taková tuctová sci-fi beletrie.

Jako nato, že první vydání knihy bylo už v roce 1969 klobouk dolů před některými informacemi. Např. popis funkcionality mainframů jako předchůdců terminálových serverů, to jsem před těmi cca dvaceti lety prostě nemohl vstřebat a ta mikrobiologie, no ještěže jí mám 2 semestry a existuje google. Právě tohle dodalo knize další rozměr a s již dříve zmíněnou akcelerující dynamikou děje, kdy člověk otočením poslední stránky nedokáže ubrzdit setrvačnost a hledá další stránky, mohu knihu za sebe k přečtení jen doporučit.

Bulharská ambasáda v Londýně v devadesátých letech.
Historie postavená na vykopávkách jakéhosi WC.
Úředníci snažící za každou cenu zůstat „venku“.
Tak to je začátek , pak ale přijede nový velvyslanec snažící se zavděčit bulharské divě a vypukne neskutečný zmatek s odlovem divokých kachen v parku a končící požárem při příjezdu falešné britské královny na ambasádu.

Neskutečně dobré plné humoru, kterému blízce, jako jiný malý poloevropský národ, rozumíme.