Sáhnu a čtu

Hodně stran, hodně vaty, ale hodně čtenářů lačnících po pokračování Stoletého staříka, takže prodejnost zaručena. Kdo jako já čekal víc než Jonassonův subjektivní pohled na současnou politickou scénu, tak asi bude trochu zklamán. Čím však zklamán nebude, tak opět autorovým orginálním stylem psaní a jeho svébytným humorem, i když ta porce humoru je tak srovnatelná s jednou kapitolou předchozí knihy o staříkovi, ale je tam.

Ač se to podle názvu nezdá jde o spíš o stylizovaný dokument než o akční román. Joe líčí jak jako agent FBI vyšetřoval největší únik tajných informací v historii USA.
Přesto že jde o faktografii je to naprosto strhující čtení, jak z Ramsayho podezřelého z prodeje tajných materiálů tahá výpovědi proti němu samotnému.
Je ještě další ironií, jak život protne osudy lidí. Roderick Ramsay je osudem zanesen s americkou armádou do posádky v Západním Německu. Tento muž má dost slabou morálku, zato má neskutečný intelekt a absolutní fotografickou paměť. Jako celkem běžný voják se přimotá k štábním tajemstvím, které buď přímo okopírovává v kancelářích nebo vytěžuje z odpadu určeného ke skartaci. Postupně se propracuje až k strategickým plánům a odpalovacím kód k jaderných zbraní. Vše vesele prodává přes maďarské spojky do SSSR.

Toto tajemství rozkrývá agent Joe Navarro v mnoha rozhovorech s Roderickem, kde využívá svých znalostí o manipulování lidmi a nonverbální komunikaci. Výsledkem je nejen pohled do tajemství US army ale hlavně souboj dvou intelektů. Po dvou letech vyšetřování ale i boje se zkostnatělou byrokracií je Ramsay zatčen a Navarro se vyčerpání zhroutí.

Doporučuji přečíst a jedno poučení do osobního života: nikdy nic nevykládejte vyšetřovateli, mlčte a chtějte advokáta.

Po delší době (musel jsem přelouskat celýho Joona Linnu) tu mám zas nový objev a pro změnu zase sérii severských detektivek, tentokráte z Dánska. Joonu nahradil Karl Mørck a už to není takový superman, ale… raději zkopíruju příspěvek z jednoho fóra, protože sám bych to líp nenapsal:

„Carl Morck je další zachmuřenej krutopřísnej detektiv, kterej má v obličeji vepsanou všechnu bolest světa, je jako brácha Wallandera nebo Harryho Hola. S šíleným výrazem připomínající důchodce uprostřed slev „znáte z letáku“ pobíhá po severním Dánsku a hledá spravedlnost. Tihle na práškách závislí vyšetřovatelé v permanentní depresi jsou stejně nejlepší.“

Ti švédi žánr kriminálních románů prostě umí. Podle mě nato musejí mít nějakou speciální školu, je to nějak velice podobné Larssonovu Milleniu. Možná právě proto si ti manželé zvolili křestní jméno svého pseudonymu Lars.

Já už přelouskal tři knihy, kde řeší superpolda Joona Linna případy megarozměrů. Případy, kde se to jen hemží speciálně vycvičenými vrahy, agenty, zkorumpovanými politiky, tajemnou minulostí…

Malou výtku bych měl k tomu, jak celou knihu neskutečně precizně pracující chladnokrevní záporáci v přítomnosti Joony jsou najednou zcela obyčejnými smrtelníky, kteří minou cíl či jednají zkratovitě, což přijde v kontextu s jejich předchozími skutky až úsměvné.

Velice dobrá kniha. Paradaxně k tomu, že se jedná o lehce postapokalyptické scifi z nedaleké budoucnosti, si užijeme při čtení pěknou porci nostalgického sentimetu z éry přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, kdy se v domácnostech začaly objevovat první počítače a potažmo s nimi se „rukuvruce“ domestikovali i počítačové hry, kdy hudbu táhli ti, co uměli hrát či zpívat (teda aspoň ve světě, tady tomu tenkrát vládli Dejvidové a jiné srač*oindní hvězdičky Janečkovic mafie), kdy filmy dělali herci, ne efekty a především autor má na toto období zřejmě moc fajne vzpomínky.
Děj je jednoduchý, většinou se odehrávájící ve virtuální realitě OASIS, do které jeden z autorů po způsobu známeho zapracovávání tzv „easter egg“ do her, ukryl svoje dědictí.
…a pokud někdo viděl film, tak si může RPO klidně přečíst, protože podoba s knihou je velice malá, defakto si Spielberg vypůjčil jen námět a jména.

Hezká „béčková“ detektivka, člověk se začte jedna dvě, on prostě neomrzí tolikrát osvědčený model detektiva podle té neprofláklejší šablony: samotář-bary-whisky-baby pro jistotu líznuté ještě dedukcí Sherlocka Holmese, k tomu záhadné sériové vraždy a byť vrah (naštěstí ne motiv) je nešťastně naznačen už někde ze začátku, tak to neubírá na napětí a nakonec ani těch pár povinných klišé a určitá neuvěřitelnost příběhu z hlediska reality neodradí z četby.

Tak tohle můžu, Nádherné počteníčko. Muž jménem Ove je prostě úžasná oddechovka, napsaná s neskutečnou mistrností. Ove je prostě borec! A s jakou lehkostí se mně ten starý „černobílý“ bručoun dostal pod kůži, neuvěřitelné! Dvakrát jsem to přečet a určitě se k tomu zas brzo vrátím…

Opět audiokniha, opět klasika, opět návrat k tomu co jsem kdysi dávno četl, opět spokojenost. Z Orwella mě mrazilo i tenkrát, a to když si uvědomím, že to napsal v době našeho „Vítězného“ února…
A možná to byla právě tato kniha, kterou jako základní studijní materiál použily pro inspiraci tehdejší represivní složky komančofilního režimu, protože to k dokonalosti dovedené ovládání stáda muselo mít na svědomí nejedny promáčené trenky řady tehdejších našich mecenášů.

O této knize se snad nemá ani smysl moc rozepisovat, myslím že ji všichni četli a kdo ne, tak by určitě měl; je to klasika.
Prožijem si při ní tři dny cesty studenta vyhozeného ze školy. No, student není zřejmě nejvhodnější pojmenování, protože je odvozené od slova studovat… Takže namístě by bylo vhodnější použít zmatený puberťák nebo dospívající rebel.
Ale co chci hlavně vyzdvihnout je to, že tentokrát jsem to poslouchal jako audioknihu čtenou Honzem Třískem a musím uznat, že to bylo neuvěřitelně skvěle namluvené.

Trochu zklamání, nato jak tenhle bestseller všichni opěvují. Trochu víc zklamání. Zklamání…
Dočetl jsem to jen proto, že to relativně mělo spád a byl jsem zvědav, jestli autorka přes všechna ta klišé a nesmyslné odbočky (některé ani nestihla dotáhnout) bude mít koule na nějaký fakt překvapivý závěr. A ani tady bohužel nezklamala, jak to bylo průhledné od startu (čím ostetativněji někoho neřešíme, tím je větší pravděpodobnost, že to bude právě on) tak to taky dopadlo. To to k***a nemohla udělat třeba fakt ta notorička?! Njn, nemohla, protože jde evidentně o autorčino alter ego.
Co dodat, vzhledem k prodejnosti a superlativnímu hodnocení asi už čtou jen ženy, protože těm se to zřejmě muselo líbit. Bylo to tak na úrovni duchaplnosti seriálu „Sex ve městě“, při kterém jsem se jednou probudil a nemaje sílu najít TV ovladač jsem nevěřícně zíral na nudný, paradoxně k názvu zcela asexuální seriál s ještě nudnějšími dialogy jakýchsi nudících se feministek, bohajeho jak rád jsem se přinutil najít to DO a stisknout červený tlačítko!